Ahoj, jsem Cliff Weitzman.

Jsem dyslektik.

Bylo mi to diagnostikováno ve třetí třídě. Byl to nejlepší den mého života.

Předtím jsem ve škole předstíral, že čtu.

Seděl jsem s otevřenou knihou před sebou a prstem přejížděl pod slovy, aby si lidé (moji rodiče, učitelé, přátelé, sourozenci) nemysleli, že jsem hloupý nebo líný.

Čtenářské kruhy byly děsivé.

Děti četly jedno po druhém. A blížilo se to ke mně.

Začaly se mi potit ruce.

Tak jsem to načasoval přesně. A těsně předtím, než přišla řada na mě…

Schoval jsem se na záchodě.

Dělal jsem to pokaždé.

Lidé si museli myslet, že mám problém s močovým měchýřem. Lepší než aby si mysleli, že jsem hlupák.

Nejhorší na tom byl můj táta. Byl mým hrdinou.

Osoba, kterou jsem si přál, že jednou budu.

Všichni ho milovali. Já ho MILOVAL. Chtěl jsem, aby na mě byl pyšný.

„Cliffe, proč jsi tak líný? Nechceš se naučit číst?“

„CHCI! NEVIDÍŠ, JAK SE SNAŽÍM?!“ Vyprskl jsem na něj, slzy mi tekly po tváři.

„Ne, nevidím. Trávím dvě hodiny denně tím, že tě učím číst. Koupil jsem každý program. Přestaň se vrtět a soustřeď se, aspoň jednou.“

„SOUSTŘEĎ SE?! Vždycky se soustředím.“

„Ne, nesoustředíš. Nezajímá tě to. I tvoje sestra umí číst a je jí šest.“

„Protože JSEM JI TO NAUČIL! Nechtěl jsem, aby si tím prošla taky.

Znám všechna pravidla. Každé pravidlo. Ale když je použiji, prostě to… nefunguje.“

Sníval jsem o čtení.

Když jsem byl malý, chtěl jsem být prezidentem, vědcem a popovou hvězdou.

Věděl jsem, že abych mohl být tím, kým chci být, musím umět číst.

Tak jsem všude chodil s knihou pod paží a představoval si, že ji jednoho dne budu umět přečíst.

Kniha, kterou jsem chtěl číst nejvíc, byla Harry Potter.

Ale po dvacáté, co mě knihovnice probudila, protože jsem usnul s obličejem zabořeným ve třetí stránce knihy, jsem to vzdal.

Naštěstí můj táta to se mnou nevzdal. Nikdy to se mnou nevzdal. Nikdy.

Můj táta tvrdě pracoval, když jsme byli malí. Téměř nikdy neměl čas večeřet s námi.

Ale kvůli tomuto přišel domů dřív:

Sedl si na mou postel. A pomalu, hlubokým hlasem. Četl mi Harryho Pottera. Moje oči se rozzářily. Miloval jsem to.

Když to táta nestihl domů včas, nahrál se, jak čte Harryho Pottera na kazetu. Usínal jsem při poslechu té kazety. Znovu a znovu, poslouchal jsem tátův hlas.

Měl jsem dvojité štěstí, protože jsem měl i mámu (alias MamaBear). A ona se stará. A je velmi dobrá v hledání informací.

Jednoho dne, pravděpodobně během tisícího hledání, nebo v jedné ze sta knih, které na toto téma přečetla, se dozvěděla o „dyslexii“ a pomyslela si, že to možná mám. Nechala mě otestovat. Ukázalo se, že to je přesně to, co mám. To a ADD.

Když jsem zjistil, že mám dyslexii, vydechl jsem nejhlubší povzdech, jaký kdy devítileté dítě může vydat. "Konečně!" pomyslel jsem si, "Nejsem rozbitý, nejsem hloupý a rozhodně NEJSEM LÍNÝ!"

"Skvělé," pomyslel jsem si, "teď víme, jak se ten problém jmenuje, pojďme ho vyřešit!"

Čtení věty mi zabere tolik energie a mozkové kapacity, kolik většina lidí potřebuje na vyřešení čtyřciferné rovnice dělení v hlavě. 462/7=…

Po odstavci jsem unavený (to je 10 rovnic za sebou),

Po kapitole? Kapitola by byla 300 čtyřciferných rovnic v mé hlavě za sebou.

Neexistuje nic jako "Po kapitole", i kdybych použil veškerou energii světa, usnul bych nebo začal dělat chyby (nechápat) do konce kapitoly. Příliš mnoho mentálního zpracování.

Poslech nevyžaduje tolik energie jako dekódování.

Můj táta našel skutečnou audioknihu Harryho Pottera a Kámen mudrců, kterou namluvil Jim Dale. Pořídil mi ji.

Poslouchal jsem ji 22krát za sebou.

Ty první tři stránky, na kterých jsem v knihovně usínal? Mám je zapamatované. Spolu se zbytkem první kapitoly knihy. 13 let poté.

Nepřestal jsem poslouchat. Poslouchal jsem každou knihu z té série. Pak Narnie, pak Pán prstenů, pak Hra o trůny, Pilíře země, Atlasova vzpoura.

Nikdy jsem nepřestal poslouchat.

Měl jsem na zádech přivázaný 20tunový balvan, který mi bránil být tím, kým jsem chtěl být. Každá věta, kterou jsem četl, trvala věčnost. Teď jsem měl křídla.

Začal jsem zvyšovat rychlost poslechu, z 1x na 1,25x, 1,5x, 2x, pak 2,5x rychlost. Protože změna byla postupná, rostl jsem s ní a zapamatoval si každé slovo.

Poslouchal jsem při jízdě na kole do školy. Když jsem čekal, až mě máma vyzvedne z tréninku. Před spaním každou noc. Při úklidu pokoje nebo při procházce venku. Na toaletě.

Začal jsem dokončovat 2 audioknihy každý týden. 100 knih ročně. Tímto tempem jedu už 12 let. Nevyžaduje to žádné úsilí, a ve skutečnosti je to nejlepší část mého dne.

Neexistuje audiokniha pro každou knihu, kterou dostanete ve škole. Moje letní čtení na střední škole byla kniha "Marley a já" a neměla audioknihu. Takže léto před střední školou jsem seděl s mámou na její posteli a ona mi četla "Marley a já".

Byl jsem ve speciální třídě jednu hodinu každý den po celou střední školu.

Hodně jsem experimentoval. A začal jsem používat technologie způsobem, jakým by mě žádný speciální pedagog nemohl naučit. Převzal jsem plnou odpovědnost za své vlastní úpravy a vzdělání. Požádal jsem o pomoc a zjistil, jak se nejlépe učím.

Také jsem absolvoval téměř všechny AP a Honors kurzy, které moje škola nabízela, získal jsem průměr nad 4,0 GPA a probojoval se přes bitvy s administrativou a učiteli, kteří si mysleli, že dyslexie je "mýtus". Později se podrobněji podívám na nástroje, které jsem během této doby používal a jak jsem to dokázal.

Měl jsem také úžasné učitele, kteří byli neuvěřitelně podporující.

Díky tvrdé práci (a přesvědčování mnoha učitelů, aby mi udělili výjimky) jsem byl přijat na Brown University.\Jeden problém... Nemohl jsem přečíst svou letní čtenářskou knihu – pro tuto knihu neexistovala audiokniha.

Stejně tak neexistují audioknihy pro většinu učebnic, většinu materiálů, PDF, e-mailů a stránek Wikipedie, které je třeba číst pro školu.

Takže jsem seděl vedle mámy na její posteli. A ona mi četla mou letní čtenářskou knihu na vysoké škole. Ale máma pracovala a neměla čas mi přečíst celou knihu.

Noc před odletem na Brown, abych začal vysokou školu, jsem byl jen 2/3 cesty knihou.

Neměl jsem jinou možnost, hacknul jsem starý systém převodu textu na řeč, aby mi přečetl zbytek knihy přes noc do mého iPhonu a pak jsem ji poslouchal v letadle.

Fungovalo to!

Naučil jsem se programovat sám (více o tom, jak se mi to podařilo i s dyslexií, později v knize) a software dále vylepšil.

Další 4 roky na vysoké škole jsem tento systém zdokonaloval. Místo abych se trápil nad učebnicí u stolu, udělal jsem 15 rychlých fotek a poslouchal při snídani nebo cestou na longboardu do školy.

Poslouchal jsem přes 100 stránek čtení, které nám zadali na týden, zatímco jsem jel vlakem nebo autobusem na hackathony. Často jsem měl pocit, že jsem jediný, kdo ve třídě čte zadané texty.

Dnes díky Speechify mohou miliony lidí fungovat ve škole a ve společnosti.

Pamatujte, že především je vaším posláním být tím, koho jste nejvíce potřebovali, když jste vyrůstali. Alespoň to je moje poslání.

S láskou ❤

Cliff Weitzman