Ahoj, jsem Cliff Weitzman.

Mám dyslexii.

Diagnostikovali mi ji ve třetí třídě. Byl to nejlepší den v mém životě.

Předtím jsem ve škole jen předstíral, že čtu.

Sedával jsem s otevřenou knihou a posouval jsem prstem pod slovy, aby si lidi (moji rodiče, učitelé, přátelé, sourozenci) nemysleli, že jsem hloupý nebo líný.

Čtení nahlas bylo děsivé.

Děti četly jedna po druhé. A ta chvíle se pořád blížila ke mně.

Začaly se mi potit ruce.

Tak jsem si to přesně načasoval. A těsně předtím, než přišla moje řada…

Šel jsem se schovat na záchod.

Dělal jsem to pokaždé.

Lidé si museli myslet, že mám slabý močový měchýř. To je lepší, než aby si mysleli, že jsem hlupák.

Nejtěžší to bylo s tátou. Byl mým hrdinou.

Byl to člověk, jakým jsem chtěl jednou být.

Všichni ho milovali. JÁ HO MILOVAL. Chtěl jsem, aby na mě byl hrdý.

“Cliffu, proč jsi tak líný? Nechceš se naučit číst?”

“SNAŽÍM SE! NEVIDÍŠ, JAK MOC SE SNAŽÍM?!” vybuchl jsem na něj, slzy mi tekly po tvářích.

“Ne, nevidím. Každý den trávím dvě hodiny tím, že se tě snažím naučit číst. Koupil jsem všechny možné programy. Přestaň se vrtět a konečně se soustřeď.”

“SOUSTŘEĎ SE?! Já se přece pořád soustředím.”

“Nejsi. Nezáleží ti na tom. Dokonce i tvoje sestra umí číst a už je jí 6.”

“Protože JÁ JSEM JI NAUČIL! Nechtěl jsem, aby tím taky musela procházet.

Znám všechna pravidla. Každé pravidlo. Ale když je použiju, prostě to… nefunguje.”

Snil jsem o tom, že budu umět číst.

Když jsem byl malý, chtěl jsem být prezidentem, vědcem a popovou hvězdou.

Věděl jsem, že abych se stal tím, kým chci být, musím umět číst.

Nosil jsem všude knihu pod paží a představoval si, že ji jednou budu umět přečíst.

Kniha, kterou jsem si nejvíc přál přečíst, byla Harry Potter.

Ale když mě knihovnice po dvacáté budila, protože jsem usnul s obličejem zabořeným do třetí stránky, vzdal jsem to.

Naštěstí to se mnou táta nevzdal. Nikdy. Nikdy.

Táta tvrdě pracoval, když jsme byli malí. Téměř nikdy neměl čas s námi večeřet.

Ale kvůli tomu chodil domů dřív:

Sedával na mé posteli. A pomalým, hlubokým hlasem mi četl Harryho Pottera. Oči mi zářily. Miloval jsem to.

Když se táta nestihl dostat domů včas, nahrál čtení Harryho Pottera na kazetu. Usínal jsem u ní. Jeho hlas jsem poslouchal pořád dokola.

Měl jsem dvojnásobné štěstí, protože jsem měl i maminku (alias MamaBear). Ona se o mě starala. A byla skvělá ve vyhledávání informací.

Jednoho dne, nejspíš při tom tisícím hledání nebo v jedné z těch stovek knih, které o tom přečetla, narazila na “Dyslexii” a napadlo ji, že bych ji mohl mít. Nechala mě vyšetřit. Ukázalo se, že přesně tohle mám. A k tomu ještě ADD.

Když jsem se dozvěděl, že jsem dyslektik, vydechl jsem tak zhluboka, jak jste to u devítiletého nejspíš nikdy neviděli. “Konečně!” pomyslel jsem si, “nejsem poškozený, nejsem hloupý a rozhodně NEJSEM LÍNÝ!”

“Skvěle,” pomyslel jsem si, “teď už víme, jak se problém jmenuje, tak ho pojďme vyřešit!”

Přečtení jedné věty mi zabere stejné množství energie a mozkové kapacity, jaké většina lidí spotřebuje při dělení čtyřciferného čísla v hlavě. 462/7=…

Po jednom odstavci jsem unavený (to je deset rovnic za sebou),

A kapitola? To by pro mě bylo 300 čtyřciferných rovnic v hlavě za sebou.

Výraz “po kapitole” pro mě neexistuje — i kdybych do toho dal veškerou energii světa, dřív usnu nebo začnu dělat chyby (nerozumět), než se dostanu na konec kapitoly. Je to na hlavu až moc náročné.

Poslech ale nevyžaduje tolik energie jako rozlušťování.

Táta našel skutečnou audioknihu Harry Potter and The Sorcerer’s Stone, namluvenou Jimem Dalem. Pořídil mi ji.

Poslouchal jsem ji 22krát za sebou.

Ty první tři stránky, u kterých jsem v knihovně usínal? Umím je zpaměti. Spolu se zbytkem první kapitoly. I po 13 letech.

Nepřestal jsem poslouchat. Poslouchal jsem všechny knihy v té sérii. Pak Narnie, Pána prstenů, Hru o trůny, Pilíře země, Atlas Shrugged.

Nikdy jsem nepřestal poslouchat.

Měl jsem na zádech dvacetitunový balvan připoutaný řetězem, který mi bránil stát se tím, kým jsem chtěl být. Každá věta, kterou jsem četl, mi trvala věčnost. Teď jsem měl křídla.

Začal jsem zvyšovat rychlost poslechu z 1x na 1.25x, 1.5x, 2x, pak 2.5x. Protože to bylo postupné, rostl jsem s tím a pamatoval si každé slovo.

Poslouchal jsem při jízdě na kole do školy. Když jsem čekal, až mě maminka vyzvedne z tréninku. Před spaním každou noc. Při úklidu pokoje nebo při procházce. Na záchodě.

Začal jsem dokončovat 2 audioknihy týdně. 100 knih za rok. Tímto tempem jedu už 12 let. Nevyžaduje to žádnou námahu a vlastně je to ta nejlepší část mého dne.

Neexistuje audiokniha ke každé knize, kterou vám ve škole zadá učitel. Moje povinná letní četba před střední školou byla “Marly and Me” a audiokniha k ní nebyla. Takže to léto před nástupem na střední jsem seděl s maminkou na její posteli a ona mi “Marly and Me” četla.

Během střední školy jsem měl každý den jednu hodinu ve speciální třídě.

Hodně jsem experimentoval. A začal jsem používat technologie způsobem, jaký by mě žádný učitel speciální pedagogiky nenaučil. Vzal jsem plnou odpovědnost za své úpravy a za vlastní vzdělávání. Požádal jsem o pomoc a přišel na to, jak se nejlíp učím.

Také jsem absolvoval téměř všechny AP a Honors předměty nabízené mou školou, dosáhl průměru nad 4.0 a sváděl boje s vedením školy a učiteli, kteří si mysleli, že dyslexie je “mýtus”. Později podrobně popíšu nástroje, které jsem v té době používal, a jak jsem to dokázal.

Měl jsem také několik úžasných učitelů, kteří mě neuvěřitelně podporovali.

Díky tvrdé práci (a přesvědčování mnoha učitelů, aby mi udělili výjimky) jsem byl přijat na Brown University.\Jeden problém… svou letní četbu jsem nemohl číst – k téhle knize neexistovala audiokniha.

Stejně tak neexistují audioknihy pro většinu učebnic, materiálů, PDF souborů, e‑mailů a Wikipedii, které ve škole musíte číst.

Tak jsem seděl vedle maminky na její posteli. A četla mi moji vysokoškolskou letní četbu. Jenže maminka pracovala a neměla čas mi přečíst celou knihu.

Noc před odletem na Brown, když jsem měl začít studovat, jsem měl knihu přečtenou jen ze dvou třetin.

Neměl jsem jinou možnost, tak jsem hacknul starý systém převodu textu na řeč, aby mi přes noc přečetl zbytek knihy do iPhonu, a pak jsem si to pustil v letadle.

Fungovalo to!

Naučil jsem se programovat vedle toho (později v knize podrobněji popíšu, jak jsem to dokázal i přes dyslexii) a software jsem dál vylepšoval.

Strávil jsem následující čtyři roky na univerzitě zdokonalováním tohoto systému. Místo abych dřel nad učebnicí přikovaný ke stolu – udělal jsem 15 rychlých fotek a pak poslouchal při snídani nebo při jízdě na longboardu do školy.

Poslouchal jsem přes 100 stran zadaného čtení týdně pro své předměty ve vlaku nebo autobuse cestou na hackathony. Často jsem měl pocit, že jsem ve třídě jediný, kdo to měl opravdu načtené.

Dnes mohou miliony lidí díky Speechify zvládat školu i běžný život.

Pamatujte, že především je vaším posláním stát se tím, koho jste v dětství nejvíce potřebovali. Aspoň to platí pro mě.

S láskou ❤

Cliff Weitzman