Ahoj, jsem Cliff Weitzman.

Jsem dyslektik.

Ve třetí třídě mi diagnostikovali dysgrafii. Byl to nejlepší den mého života.

Předtím jsem ve škole předstíral, že čtu.

Sedával jsem s otevřenou knihou před sebou a posouval prst pod slovy, aby si lidi (moji rodiče, učitelé, přátelé, sourozenci) nemysleli, že jsem hloupý nebo líný.

Čtenářské kruhy byly děs a běs.

Děti četly jedno po druhém. A řada se blížila ke mně.

Začaly se mi potit dlaně.

Načasoval jsem to přesně. A těsně předtím, než přišla moje řada…

Šel jsem se schovat na záchod.

Dělal jsem to pokaždé.

Asi si mysleli, že mám problém s močovým měchýřem. To je pořád lepší, než aby si mysleli, že jsem blbec.

Nejhorší to bylo s tátou. Byl mým hrdinou.

Ten, o kom jsem snil, že až vyrostu, budu jako on.

Všichni ho milovali. JÁ ho MILOVAL. Chtěl jsem, aby na mě byl hrdý.

„Cliff, proč jsi tak líný? Nechceš se naučit číst?“

„CHCI! NEVIDÍŠ, JAK MOC SE SNAŽÍM?!“ vyhrkl jsem na něj se slzami stékajícími po tváři.

„Ne, nevidím. Strávím dvě hodiny denně tím, že se tě snažím naučit číst. Koupil jsem všechny programy. Přestaň vrtět a konečně se soustřeď.“

„Já se soustředím?! Vždyť se soustředím pořád.“

„Ne. Nezáleží ti na tom. I tvoje sestra umí číst a je jí šest.“

„Protože JSEM JI NAUČIL! Nechtěl jsem, aby si tím taky prošla.

Znám všechna pravidla. Všechna. Ale když je použiju, prostě to… nefunguje.“

Dřív jsem si představoval, jak ve snu čtu.

Když jsem byl malý, chtěl jsem být prezidentem, vědcem a popovou hvězdou.

Věděl jsem, že abych mohl být tím, kým chci být, musím umět číst.

Nosil jsem proto všude knihu pod paží a představoval si, že ji jednou budu umět přečíst.

Kniha, kterou jsem chtěl ze všeho nejvíc přečíst, byla Harry Potter.

Ale poté, co mě knihovnice probudila už po dvacáté, protože jsem usnul s obličejem zabořeným na třetí stránce, jsem to vzdal.

Naštěstí na mě můj táta nezanevřel. Nikdy to se mnou nevzdal. Nikdy.

Táta hodně pracoval, když jsme byli malí. Skoro nikdy neměl čas večeřet s námi.

Ale kvůli tomuhle chodil domů dřív:

Posadil se na mou postel. A pomalým, hlubokým hlasem mi četl Harryho Pottera. Oči mi zářily. Měl jsem to hrozně rád.

Když táta nemohl přijít včas, nahrával se, jak čte Harryho Pottera, na kazetu. Usínal jsem u té kazety. Znova a znova a znova jsem poslouchal otcův hlas.

Měl jsem dvojnásobné štěstí, protože jsem měl i maminku (přezdívanou MamaBear). Ta se stará. A umí skvěle hledat informace.

Jednoho dne, nejspíš během tisícího hledání nebo v jedné ze stovek knih, které o tom přečetla, narazila na „dyslexii“ a napadlo ji, že by to mohl být můj případ. Nechala mě otestovat. Přesně to se potvrdilo. A k tomu ještě ADD.

Když jsem se dozvěděl, že jsem dyslektik, vydechl jsem ten nejhlubší povzdech, jaký jste kdy slyšeli od devítiletého dítěte. „Konečně!“ pomyslel jsem si, „nejsem vadný, nejsem hloupý a rozhodně NEJSEM LÍNÝ!“

„Skvěle,“ pomyslel jsem si, „teď už víme, jak se ten problém jmenuje, tak to opravíme!“

Čtení jedné věty mě stojí stejnou energii a mozkovou práci, jakou většina lidí věnuje dělení čtyřciferného čísla v hlavě. 462/7=…

Po jednom odstavci jsem unavený (to je 10 příkladů za sebou),

Po kapitole? Kapitola by pro mě znamenala 300 čtyřciferných příkladů v hlavě jeden za druhým.

Něco jako „po kapitole“ u mě neexistuje — i kdybych vyčerpal veškerou energii, usnul bych nebo začal dělat chyby (nerozumět) dřív, než bych se dostal na konec kapitoly. Příliš moc mentální námahy.

Poslech ovšem nevyžaduje tolik energie jako rozlušťování textu.

Táta našel audioknihu Harry Potter a Kámen mudrců, kterou čte Jim Dale. Koupil mi ji.

Poslouchal jsem ji 22× po sobě.

Ty první tři stránky, na kterých jsem v knihovně usínal? Mám je nazpaměť. Spolu se zbytkem první kapitoly. I po třinácti letech.

Nepřestal jsem poslouchat. Poslouchal jsem každou knihu z té série. Pak Narnie, Pána prstenů, Hru o trůny, Pilíře země, Atlas Shrugged.

Nikdy jsem nepřestal poslouchat.

Měl jsem na zádech dvacetitunový balvan připoutaný řetězem, který mi bránil být tím, kým jsem chtěl být. Každá věta, kterou jsem četl, trvala věčnost. Teď jsem měl křídla.

Začal jsem zvyšovat rychlost poslechu, z 1x na 1,25x, 1,5x, 2x a pak 2,5x. Protože to bylo postupné, rostl jsem spolu s tím a pořád jsem stíhal každé slovo.

Poslouchal jsem cestou do školy na kole. Když jsem čekal, až si mě máma vyzvedne po tréninku. Před spaním každou noc. Při úklidu pokoje nebo při procházce venku. Na záchodě.

Začal jsem dokončovat 2 audioknihy týdně. Sto knih ročně. Takhle to dělám už 12 let. Nejde o žádnou námahu, naopak je to nejlepší část dne.

Neexistuje audiokniha ke každé knize, kterou dostanete ve škole. Moje povinná letní četba na střední byla „Marley a já“ a audiokniha neexistovala. Takže v létě před nástupem na střední jsem usedal vedle mámy na postel a ona mi „Marleyho a mě“ četla.

Byl jsem ve speciální třídě jednu hodinu každý den po celou dobu střední školy.

Hodně jsem experimentoval. A začal jsem používat technologie způsobem, jaký by mě žádný učitel speciální výchovy nenaučil. Vzal jsem plnou odpovědnost za své vlastní úpravy a vzdělávání. Požádal jsem o pomoc a zjistil, jak se nejlépe učím.

Zároveň jsem absolvoval téměř všechny AP a Honors kurzy, které moje škola nabízela, dosáhl průměru nad 4,0 a sváděl boje s administrativou a učiteli, kteří si mysleli, že dyslexie je „mýtus“. Později podrobně popíšu nástroje, které jsem tehdy používal, a jak na to.

Měl jsem také několik úžasných učitelů, kteří mě neuvěřitelně podporovali.

Díky tvrdé práci (a přesvědčování mnoha učitelů, aby mi udělili výjimky) mě přijali na Brownovu univerzitu.\Jeden háček… nemohl jsem přečíst svou letní četbu – k té knize neexistovala audiokniha.

Stejně tak neexistují audioknihy pro většinu učebnic, většinu podkladů, PDF, e-mailů a stránek na Wikipedii, které člověk musí kvůli škole číst.

Takže jsem seděl vedle mamky na její posteli. A ona mi četla moji vysokoškolskou letní četbu. Ale máma pracovala a neměla čas mi celou knihu předčítat.

Noc před odletem na Brownovu univerzitu, kde jsem měl nastoupit na vysokou, jsem měl knihu přečtenou jen ze dvou třetin.

Nezbylo mi nic jiného, naprogramoval jsem starý systém převodu textu na řeč, aby mi přes noc nadiktoval zbytek knihy do iPhonu, a pak jsem si to pustil v letadle.

Fungovalo to!

Programovat jsem se učil sám bokem (více o tom, jak se mi to podařilo i přes dyslexii, se dočtete později v knize) a ten software jsem dál vylepšoval.

Další čtyři roky na univerzitě jsem věnoval zdokonalování tohohle systému. Místo abych dřel nad učebnicemi přikovaný ke stolu, stačilo cvaknout 15 rychlých fotek a pak to poslouchat u snídaně nebo cestou do školy na longboardu.

Týdně jsem poslouchal přes stovku stran pro svoje předměty ve vlaku nebo autobuse cestou na hackathony. Často to vypadalo, že jsem v kurzech jediný, kdo má načteno.

Dnes díky Speechify mohou miliony lidí zvládat školu i běžný život.

Pamatujte: vaším posláním je být tím, kdo vám v dětství nejvíc chyběl. Aspoň já to tak mám.

S láskou ❤

Cliff Weitzman