Ahoj, jsem Cliff Weitzman.

Mám dyslexii.

Diagnostikovali mi ji ve 3. třídě. Byl to nejlepší den v mém životě.

Předtím jsem ve škole dělal, že čtu.

Seděl jsem s otevřenou knihou a prstem klouzal po řádcích, aby si lidé (rodiče, učitelé, kamarádi, sourozenci) nemysleli, že jsem hloupý nebo líný.

Čtenářské kroužky mě děsily.

Děti četly postupně. A já byl na řadě.

Začaly se mi potit ruce.

Načasoval jsem to přesně. A těsně před svou řadou…

Schoval jsem se na záchodě.

Dělal jsem to pokaždé.

Lidi si museli myslet, že mám problém s močovým měchýřem. Radši tohle než být za hlupáka.

Nejtěžší to bylo s tátou. Byl mým hrdinou.

Tím, kým jsem chtěl jednou být.

Všichni ho milovali. Já taky. Chtěl jsem, aby byl na mě pyšný.

„Cliffe, proč jsi tak líný? Nechceš se naučit číst?“

„CHCI! NEVIDÍŠ, JAK SE SNAŽÍM?!“ vybuchl jsem se slzami v očích.

„Ne, nevidím. Trávím 2 hodiny denně, abych tě to naučil. Koupil jsem všechny možné programy. Přestaň vyrušovat a dávej pozor.“

„Mám dávat pozor?! Já dávám pozor pořád.“

„Nedáváš. Je ti to jedno. I tvoje sestra už čte a je jí 6.“

„Protože já jsem ji to naučil! Nechtěl jsem, aby si tím taky prošla.

Znám všechna pravidla. Každé. Ale když je použiju, prostě… nefunguje to.“

Snil jsem o tom, že budu číst.

Jako malý jsem chtěl být prezidentem, vědcem i popovou hvězdou.

Věděl jsem, že musím umět číst, abych byl tím, kým chci být.

Nosil jsem všude knihu pod paží a představoval si, že ji jednou přečtu.

Nejvíc jsem chtěl přečíst Harryho Pottera.

Jenže asi po 20. pokusu, kdy mě knihovnice probudila s obličejem zabořeným na třetí stránce, jsem to vzdal.

Naštěstí se mě táta nevzdal. Nikdy. Ani jednou.

Táta tvrdě makal. Téměř nikdy s námi nevečeřel.

Ale kvůli tomu přišel domů dřív:

Seděl na mé posteli a hlubokým hlasem mi četl Harryho Pottera. Rozzářily se mi oči. Miloval jsem to.

Když nestíhal, nahrával mi, jak čte Harryho Pottera, na kazetu. Usínal jsem u toho. Pořád dokola jsem poslouchal tátův hlas.

Měl jsem štěstí i na mámu (alias MamaBear). Máma se starala. Byla skvělá v pátrání.

Jednoho dne, po stovkách hledání a přečtených knih, narazila na pojem „dyslexie“ a napadlo ji, že ji možná mám. Nechala mě otestovat. Ukázalo se, že ji opravdu mám. A taky ADD.

Když jsem zjistil, že mám dyslexii, vydechl jsem nejhlubším povzdechem, jaký u 9letého dítěte uslyšíte. „Konečně!“ pomyslel jsem si. „Nejsem rozbitý, nejsem hloupý a rozhodně NE LÍNÝ!“

„Super,“ řekl jsem si, „teď víme, co je to za problém, pojďme ho vyřešit!“

Přečíst jednu větu mě stojí tolik energie, jako když někdo v hlavě počítá dlouhé dělení čtyřmístných čísel. 462/7=…

Po odstavci jsem vyřízený (to je 10 příkladů za sebou),

Po kapitole? To je jako dělat 300 těchto příkladů v hlavě.

Něco jako „po kapitole“ pro mě neexistuje. I kdybych dřel, usnul bych nebo bych dělal chyby (nechápal smysl), než bych kapitolu dokončil. Příliš náročné.

Poslouchání nestojí tolik energie jako dekódování.

Táta mi sehnal originální audioknihu Harryho Pottera a Kámen mudrců s hlasem Jima Dalea.

Poslechl jsem si to 22krát za sebou.

Ty tři stránky, na kterých jsem v knihovně usínal? Umím je nazpaměť. I celou první kapitolu. Po 13 letech.

Nepřestal jsem poslouchat. Poslechl jsem všechny z té série. Pak Narnie, Pána prstenů, Hru o trůny, Pilíře země, Atlasovu vzpouru.

Nikdy jsem s poslechem nepřestal.

Měl jsem na zádech balvan, který mě brzdil v tom být, kým chci. Každá věta trvala věčnost. Teď mám křídla.

Začal jsem zvyšovat rychlost poslechu z 1x na 1,25x, 1,5x, 2x až na 2,5x. Jak jsem si zvykal postupně, zvládal jsem všechna slova.

Poslouchal jsem při jízdě do školy, při čekání na mámu, před spaním, při úklidu, venku i na záchodě.

Dal jsem 2 audioknihy týdně. 100 ročně. Takto už 12 let. Nestojí to námahu, navíc je to nejlepší část dne.

Neexistují audioknihy na všechny knihy do školy. Můj úkol na léto byla kniha „Marley a já“, na kterou ale nebyla audiokniha. Tak mi ji máma četla v posteli.

Každý den jsem měl hodinu speciální výuky po celé střední škole.

Hodně jsem zkoušel. A začal používat technologie jinak než speciální pedagogové. Převzal jsem zodpovědnost za své učení. Říkal si o pomoc a hledal, jak se nejlíp učím.

Taky jsem zkusil skoro všechny AP a Honors předměty, získal přes 4,0 GPA a řešil boje s učiteli a vedením, kteří nevěřili v dyslexii. Později popíšu nástroje, které jsem používal.

Měl jsem i skvělé učitele, kteří mě podpořili neuvěřitelným způsobem.

Díky dřině (a přemlouvání učitelů) mě přijali na Brownovu univerzitu.\Jeden problém… Nezvládl jsem letní knihu – nebyla jako audiokniha.

Stejně tak není audiokniha pro většinu učebnic, materiálů, PDF, emailů, wiki, co musíte číst ve škole.

Takže jsem seděl s mámou v posteli a ona mi četla letní knihu. Pracovala ale, takže nestihla přečíst celou.

Noc před odletem na Brown jsem měl za sebou jen 2/3 knihy.

Neměl jsem jinou možnost, tak jsem upravil starý počítačový systém převodu textu na řeč, aby mi zbytek knihy přes noc přečetl do iPhonu, a pak jsem si to pustil v letadle.

Fungovalo to!

Naučil jsem se bokem programovat (víc k tomu, jak to šlo i s dyslexií, později) a software jsem ještě víc vylepšil.

Další 4 roky na vysoké jsem tenhle systém ladil. Místo dření nad učebnicí jsem ji vyfotil a poslouchal při snídani či jízdě na longboardu.

Povinné čtení (100+ stran týdně) jsem poslouchal ve vlaku nebo autobuse. Často jsem měl pocit, že jako jediný z celé třídy opravdu čtu zadání.

Dnes Speechify pomáhá milionům lidí fungovat ve škole i společnosti.

Pamatuj: tvou misí je být tím, koho bys v dětství nejvíc potřeboval. U mě to tak je.

S láskou ❤

Cliff Weitzman