Ahoj, jsem Cliff Weitzman.

Mám dyslexii.

Diagnózu jsem dostal ve třetí třídě. Byl to nejlepší den mého života.

Předtím jsem ve škole předstíral, že čtu.

Seděl jsem s otevřenou knihou před sebou a vedl prstem po řádcích, aby si lidé (moji rodiče, učitelé, kamarádi, sourozenci) nemysleli, že jsem hloupý nebo líný.

Kolektivní čtení nahlas bylo děsivé.

Děti četly jedna po druhé a řada se ke mně neúprosně blížila.

Začaly se mi potit dlaně.

Měl jsem to přesně načasované. A těsně předtím, než přišla moje řada…

Šel jsem se schovat na záchod.

Dělal jsem to pokaždé.

Lidi si nejspíš mysleli, že mám slabý močák. Lepší než aby si mysleli, že jsem blbec.

Nejtěžší to bylo s tátou. Byl to můj hrdina.

Člověk, kterým jsem jednou chtěl být.

Všichni ho milovali. JÁ ho MILOVAL. Chtěl jsem, aby na mě byl hrdý.

„Cliffe, proč jsi tak líný? Nechceš se naučit číst?“

„CHCI! NEVIDÍŠ, JAK SE SNAŽÍM?!“ vyjel jsem na něj a slzy mi tekly po tvářích.

„Ne, nevidím. Dvě hodiny denně tě učím číst. Nakoupil jsem všechna možná cvičení. Přestaň se vrtět a konečně dávej pozor.“

„Já dávám pozor?! Vždyť dávám pozor celou dobu.“

„Ne, nedáváš. Ani tě to nezajímá. Umí číst i tvoje sestra a je jí 6.“

„Protože JSEM JI TO NAUČIL! Nechtěl jsem, aby si tím taky prošla.

Znám všechna pravidla. Každé pravidlo. Ale když je použiju, prostě… nefunguje to."

Dřív jsem snil o tom, že budu číst.

Když jsem byl malý, chtěl jsem být prezidentem, vědcem a popovou hvězdou.

Věděl jsem, že abych se stal tím, kým chci, musím umět číst.

Nosil jsem všude pod paží knihu a představoval si, že ji jednou opravdu přečtu.

Nejvíc jsem chtěl přečíst Harryho Pottera.

Ale poté, co mě knihovnice probudila po dvacáté, protože jsem usnul s obličejem zabořeným na třetí stránce, jsem to vzdal.

Naštěstí můj táta nepřestal věřit ve mně. Nikdy nepřestal. Nikdy.

Táta hodně pracoval, když jsme byli malí. Téměř nikdy neměl čas s námi večeřet.

Ale kvůli tomuhle chodil domů dřív:

Seděl na mé posteli a pomalým, hlubokým hlasem mi četl Harryho Pottera. Oči mi zářily. To jsem miloval.

Když táta nemohl dorazit včas, nahrál si čtení Harryho Pottera na kazetu. Usínal jsem při poslechu té kazety. Znovu a znovu a znovu jsem poslouchal tátův hlas.

Měl jsem dvojnásobné štěstí, protože jsem měl i maminku (alias MamaBear). Ta se o všechno stará. A ve shánění informací je skvělá.

Jednoho dne, nejspíš při tisícátém hledání, nebo v jedné z těch stovek knih na to téma, se dozvěděla o „dyslexii“ a napadlo ji, že by to mohl být můj případ. Nechala mě otestovat. Ukázalo se, že přesně to mám. A k tomu ještě ADHD.

Když jsem se dozvěděl, že jsem dyslektik, vydechl jsem si zhluboka — snad nejhlubší povzdech, jaký jste kdy slyšeli od devítiletého dítěte. „Konečně!“ napadlo mě, „nejsem rozbitý, nejsem hloupý a rozhodně NEJSEM LENIVÝ!“

„Skvěle,“ pomyslel jsem si, „teď víme, jak se ten problém jmenuje, tak to pojďme napravit!“

Čtení jedné věty mě stojí stejně moc energie a mozkové práce jako když si většina lidí v hlavě řeší dělení čtyřciferného čísla. 462/7=…

Po jednom odstavci jsem vyřízený (to je jako 10 takových rovnic za sebou),

Po kapitole? To by bylo jako 300 čtyřciferných rovnic po sobě v hlavě.

Něco jako „po kapitole“ pro mě neexistuje – i kdybych do toho dal veškerou energii, usnul bych nebo bych začal dělat chyby (přestával rozumět) dřív, než bych se dostal na konec kapitoly. Je to prostě moc velký nápor na mozek.

Poslech ale tolik energie nežere jako tohle rozlušťování.

Táta sehnal opravdovou audioknihu Harry Potter a Kámen mudrců v podání Jima Dalea. Koupil mi ji.

Poslechl jsem si ji dvaadvacetkrát za sebou.

Ty první tři stránky, u kterých jsem v knihovně usínal? Umím je dodnes zpaměti. Spolu se zbytkem první kapitoly. Po třinácti letech.

Nepřestal jsem poslouchat. Poslechl jsem všechny díly té série. Pak Narnii, Pána prstenů, Hru o trůny, Pilíře země, Atlas vzpoury.

Nikdy jsem nepřestal poslouchat.

Na zádech jsem vláčel dvacetitunový balvan, který mi bránil být takovým člověkem, jakým jsem chtěl být. Každá věta, kterou jsem četl, trvala věčnost. A najednou jsem měl křídla.

Začal jsem postupně zvyšovat rychlost poslechu z 1× na 1,25×, 1,5×, 2× a pak 2,5×. Protože to bylo pozvolné, rostl jsem s tím a pořád jsem stíhal každé slovo.

Poslouchal jsem při cestě na kole do školy. Když jsem čekal, až si mě máma vyzvedne po tréninku. Před spaním každou noc. Při úklidu pokoje nebo při procházce venku. Na záchodě.

Sjížděl jsem dvě audioknihy týdně. 100 knih za rok. V tomhle tempu jedu už 12 let. Nestojí mě to žádné úsilí, naopak je to ta nejlepší část dne.

Ke každé knize, kterou vám ve škole zadají, není audiokniha. Moje povinná letní četba na střední byla „Marley a já“ a ta audioknihu neměla. Takže v létě před nástupem na střední jsem seděl s mámou na její posteli a ona mi „Marley a já“ četla.

Měl jsem speciální výuku hodinu denně po celou střední.

Hodně jsem experimentoval. A začal používat technologie způsobem, jaký by mě žádný učitel speciálního vzdělávání nenaučil. Převzal jsem plnou odpovědnost za vlastní úlevy a za své vzdělávání. Požádal jsem o pomoc a přišel na to, jak se nejlépe učím.

Zapsal jsem si téměř všechny AP a Honors kurzy, které moje škola nabízela, udržoval průměr přes 4,0 a vybojoval si to s administrativou a učiteli, kteří si mysleli, že dyslexie je „mýtus“. Později podrobně popíšu nástroje, které jsem tehdy používal, a jak jsem to dokázal.

Měl jsem i pár skvělých učitelů, kteří mě neuvěřitelně podporovali.

Díky tvrdé práci (a přemlouvání mnoha učitelů, aby mi udělili výjimky) jsem byl přijat na Brown University.\Jedna potíž….nemohl jsem přečíst svou povinnou letní četbu – k té knize nebyla audiokniha.

Stejně tak neexistují audioknihy k většině učebnic, většině materiálů, PDF, e‑mailům a stránkám na Wikipedii, které je potřeba pro školu přečíst.

Takže jsem seděl vedle mámy na její posteli. A ona mi nahlas četla mou povinnou letní knihu na vysokou. Jenže máma pracovala a neměla čas mi celou knihu přečíst.

Noc před odletem na Brown, abych začal vysokou, jsem měl přečtené jen dvě třetiny knihy.

Neměl jsem jinou možnost, tak jsem poladil starý systém převodu textu na řeč, aby mi přes noc nadiktoval zbytek knihy do mého iPhonu, a pak jsem si ji poslechl v letadle.

Povedlo se!

Programování jsem se učil sám, bokem (v knize popisuju, jak se mi to podařilo i přes dyslexii) a ten software jsem dál vylepšoval.

Další čtyři roky na vysoké škole jsem ten systém piloval. Místo abych dřel nad učebnicemi přikovaný ke stolu, udělal jsem 15 rychlých fotek a pak poslouchal u snídaně nebo cestou do školy na longboardu.

Týdně jsem poslouchal přes sto stran povinného čtení do kurzů, a to ve vlaku nebo autobuse cestou na hackathony. Často to vypadalo, že jsem byl v mých kurzech jediný, kdo to čtení opravdu dělal.

Dnes díky Speechify můžou ve škole i ve společnosti fungovat miliony lidí.

Pamatujte, že vaším posláním je především být tím, koho jste jako dítě nejvíc potřebovali. Aspoň u mě to tak je.

S láskou ❤

Cliff Weitzman